Transporter T3

Třetí generace

V roce 1979 se do prodeje dostala nová generace VW Transporter (T3). Přestože se jednalo už o „vnuka“ první generace, Volkswagen se rozhodl i nadále přidržet se časem prověřeného konceptu pohonu – motor chlazený vzduchem a umístěný vzadu. Konstruktéři však tentokrát umístili motor mnohem níže, čímž oproti předchozímu modelu docílili další úspory místa v zadní části vozu. Nechali automobil navíc opět trochu narůst ve všech proporcích. Změna byla proti jeho předchůdci tak zjevná, že šíře T3 zvedla vlnu negativních reakcí v obavách o ovladatelnost vozidla. Volkswagen však potenciální zákazníky uklidňoval: „Ano, nový Transporter trochu povyrostl. Ale jestli snad máte obavy, že bude obtížné jej řídit, raději si sedněte za volant a přesvědčte se sami…“

Motorizace nového modelu nabídla variantu s 37 kW (50 PS) nebo 51 kW (70 PS) výkonu. V tomto se nový model od svého předchůdce nijak nelišil. Změna přišla především s novou karosérií. Kromě komfortu se inženýři zaměřili také na celkovou bezpečnost vozu. Standardní crash testy zahrnovaly čelní náraz do pevné zdi v rychlosti 50 km/h, kolizi s jiným automobilem a převrácení vozidla za použití katapultu při stejné rychlosti. Protože se i nadále počítalo s masivním exportem vozů do USA, bylo nutné splnit i zdejší podmínky crash testů. Ty vyžadovaly čelní střet se  stojícím vozidlem při rychlosti 64 km/h (40 MPH). V roce 1984 byla navíc provedena řada speciálních crash testů, které měly prověřit především to, zda mírně předsunutá kabina modelu T3 splňuje všechny současné nároky na bezpečnost. Ukázalo se, že bezpečnost nového Transporteru je srovnatelná s ostatními vozy v této třídě.

Ačkoliv byl nový model představen v roce 1979, čas se zastavit nedal a pouhé dva roky po jeho uvedení, přišla velká změna. Motor Transporteru měl být nyní chlazen vodou, nikoliv vzduchem. Volkswagen oznamoval: „Úsporný, tichý, levný: nový dieslový Transporter právě přijíždí.“ Vodní chlazení přineslo také výrazné oživení motorů. Jejich výkon narostl od roku 1984 na 82 kW (112 PS). O rok později dostaly prostor také populární benzinové motory s katalyzátorem. Specialitou, která se po prvotní nedůvěře ze strany vrcholného vedení koncernu nakonec přece jen do sériové výroby dostala, byla varianta SYNCRO. Jednalo se o vizi, která měla spojit užitkové vlastnosti Transporteru a praktický pohon všech kol. První katalog popisoval SYNCRO jako „Čtyřkolku, která utváří nový standard.“ Tento popis naprosto odpovídal skutečnosti, že si verze snycro byla schopna najít cestu snad po jakémkoliv povrchu (především ta s 16´´ koly).

T3 opět představoval skvělý potenciál pro přestavbu na rekreační vozidlo. Už od roku 1983 byla k dostání verze Caravelle – tedy prémiový busík. Skvělými příklady tohoto potenciálu byly také modely „White Star“ a „Blue Star“ představené v roce 1988. Oblibu jim zajistila především zadní sklopná sedačka, do protisměru orientovaná sedačka za řidičem, sklopný stůl, vnitřní osvětlení a chladicí box jako volitelný doplněk. Tyto modely byly po zásluze označovány jako „MPV superstars“. Jejich popularita byla tak velká, že na jaře roku 1992 – tedy rok a půl po uvedení zcela nového modelu T4 – se Volkswagen rozhodl na trh vrátit limitovanou edici 2500 vozů varianty T3 „Blue Star“.

Možnosti, které v sobě koncepce nové karoserie T3 skýtala, se staly středobodem zájmu nekončící řady konstruktérů a vývojářů. Mnozí si jistě vzpomenou na legendární Karmann Gipsy (plnohodnotný obytný vůz s charakteristickou kabinou T3). Znovu se spustila lavina revolučních inovací na poli Camperů. AAC, Carthago, CS, Dipa, Ferber, La Strada, Lyding, Polyroof a Reimo – ti všichni si model T3 upravili k obrazu svému. Tischer kupříkladu prodloužil rozvor náprav T3, aby získal více prostoru pro odnímatelnou obytnou nástavbu. Niesmann a Bischoff volili cestu integrování alkovny. Varius dokonce přišel se střechou, která mohla být oddělena od vozu a otočením dnem vzhůru sloužit jako loď!

Všechny tyto úpravy a přestavby vdechly modelu T3 nový život a zcela jej odlišily od konkurenčních vozů ve stejném segmentu. Situace se příliš nelišila od dění kolem modelu T1 o čtyřicet let dříve. Sám Volkswagen se navíc rozhodl tento trend aktivně podporovat a některé zlepšováky, se kterými přišli zarytí fanoušci Transporterů, pak aplikovali koncernoví konstruktéři do oficiálních konceptů a studií. Jedním z výsledků podobné symbiózy byla například konverze T3 na obojživelné vozidlo (rok 1983).

Model „Joker“ – výkladní skříň vývojářů z Westfalie – si ale udržoval náskok před všemi ostatními. Vynikající základ převzal z „šedesátkového“ modelu T2 „Berlin“ (zadní sklopná sedačka, kuchyň a skříně vlevo) a byl doplněn o vychytávky jako vodovodní a plynová instalace nebo vytápění palivem z nádrže. Ruku v ruce s kvalitními použitými materiály a zpracováním neměl tento model konkurenci. Joker byl k dostání také s vysunovací střechou a od roku 1985 jako čtyřkolka. Na trh byl Joker v roce 1979 uveden s mottem: „Volkswagen a Westfalia uvádějí: Joker je 100% zábavný“ (slovní hříčka – Joker = šašek, vtipálek). Jeho prodejní cena v roce uvedení byla stanovena na 27 466 marek.

V roce 1988 rozšířil Volkswagen nabídku o model T3 California. V podstatě šlo o výbavou zeštíhlený Joker pro ty, kteří se dokázali spokojit s absencí dvojitých oken, topení a dalšího nadstandardního vybavení. Vše ostatní – koncept a design – bylo plně převzato z Jokeru. Cena Californie však byla o celých 10 000 marek nižší, čímž se z ní okamžitě stal bezkonkurenční bestseller a Westfalia byla nucena zdvojnásobit její produkci. Volkswagen se na základě tohoto úspěchu rozhodl hned v příštím roce představit nový model – pojmenován byl Atlantic. Jednalo se vylepšenou Californii s lepší výbavou.